Olympijské dítě

Zimní olympiáda…čtyři roky utekly jako nic. Čtyři „dlouhá léta“ jsou za námi a já si to pamatuju jako včera. Doktor se mě ptal, po jaké době mám kontrakce. Věděla jsem to přesně: „No, kontrakce trvá stejně dlouho jako vystoupení snowboardistky na U-rampě a pak je mi je dobře do chvíle než nastoupí další závodnice.“ Doktora to celkem pobavilo a došel k závěru, že naše malá sportovkyně vyskočí na svět cobydup.

No, trochu se spletl, nakonec to rozhodně nebyl žádný skok a sprint už vůbec ne. Dcerka se předvedla spíš jako běžec na dlouhé tratě s hodně krkolomným závěrem (pomoci nakonec musely kleště). Přesto si ve finále mohla „stoupnout“ na stupeň vítězů, protože byla nejen zdravá jako řípa, ale i neskutečně krásná (chápu, že jako matka nejsem objektivní, ale věřte mi to).

Dnes už Laura sleduje olympiádu s námi. Nejvíc fandí Martině Sáblíkové, rychlost jí odmalička fascinuje.  Jen neustále kritizuje její „oblečení“, nechápe, proč si Martina na závod nemůže vzít nějakou slušivou sukýnku a neustále jí vybízí, aby si sundala kapuci, protože jí nejsou vidět vlásky. Eva Samková Lauru vysloveně baví (ten, kdo si namaluje knírka pod nos, je zkrátka supééééér) a ke všemu jízda na prkně je skoro stejně báječná jako svištění na oblíbených sáňkách (což se letos moc nevyvedlo). Biatlon už tak nezabírá, zbraním dcerka neholduje, na milost vzala jen Gabrielu Soukalovou, protože strašně touží po stejně dlouhém tlustém copu…..zatím nemám sílu jí popravdě říct, že s našimi geny se přírodní verze pravděpodobně nedočká.

Při hokeji Laura fascinovaně zírá na tátu a snaží se pochopit, proč ho něco takového baví. Chlapi s hokejkami se jejího obdivu nedočkali. A protože mám doma holčičku se vším všudy, momentálně se jí nejvíc líbí párové krasobruslení. (Jen si pořád myslí, že na ledě jsou dvě holčičky – jedna v sukýnce a druhá v kalhotách - snažila jsem se jí to vymluvit, ale marně – kluci přece nenosí třpytivé věci!) Nechci spekulovat o mužnosti pánských protějšků, ale takhle bídně na tom podle mě nejsou.

A tak mě celá olympiáda tak nějak dojímá, prožívám všechna vítězství i prohry a beru si to příšerně osobně (a tentokrát už to nemůžu svádět na hormony). Dojímám se i nad svými dětmi, protože dělají obrovské pokroky. Mají své vlastní disciplíny, byť některé krapet destruktivní či bizarní (soutěž o největší cákanec zubní pasty na zrcadle, o největší bobek v nočníku nebo soupeření o nejmodernější sestřih vlasů vlastní výroby – občas nervy tečou).

Děti denně pláčou nad svými nezdary a oči jim jiskří při každém úspěchu – byť se jedná o první namazaný krajíc chleba vlastní rukou, či první suchá noc bez plenky. Dcery jsou mojí nadějí, hybnou silou, mojí obrovskou motivací….snažím se žít stejně naplněný život, plnit si své sny a radovat se z maličkostí každý den. Až teď po třicítce mám totiž najednou pocit, že si své sny splnit můžu. Chce to jen chtít, nevzdávat se, tvrdě na sobě makat, občas být i sobec a myslet na své potřeby a hlavně…mít se ráda (tohle se denně učím od svých holek, v tomhle jsou o mílový krok dál).

PS: Lauro - vše nejlepší k dnešním narozeninám:-))