I Will Always Love You.....

Whitney Houston zemřela. Dozvěděla jsem se to v neděli po sedmé ráno. V radiu hráli její nejslavnější píseň „I will always love you“ a mě tekly slzy po tváři. Z hlubokého žalu mě vytáhla dcera, která právě intenzivně ničila žaluzie u balkónových dveří. Vzala jsem si dcerku na klín a ona jakoby celou tu situaci chápala....byla potichu a poslouchala se mnou...

Poslední roky jsem kariéru Whitney vůbec nesledovala. Ne proto, že její pěvecká kariéra díky drogové závislosti  poměrně dost stagnovala, ale hlavně z toho důvodu, že jsem duší „bigbíťák“ a poslouchám jiný styl muziky. Byly ovšem doby, kdy jsem její hudbu zbožňovala.

Smrt Whitney mě vzala, protože s ní mám spojené své dospívání. Když mi bylo dvanáct, byla mojí ikonou. Chtěla jsem být ve všem jako Whitney. Časem jsem se smířila s tím, že dokonale čokoládovou pleť mít nebudu, ani kdybych si jí tou čokoládou natírala. Pochopila jsem i svůj velký handicap v podobě hudebního hluchu. Dokonce jsem akceptovala i to, že vztah s osobním strážcem v podobě Kevina Costnera nehrozí ani náhodou. Věřila jsem ale, že jednou až budu dospělá, prožiju stejně velkou lásku jako Rachel ve filmu „Osobní strážce“.

Svůj první ploužák jsem tančila právě na její píseň. Bylo to na Churáňově v roce 1994 a v náručí mě držel spolužák Mára, kterého jsem milovala už od školky. Tehdy jsem vyhrála miss lyžařského zájezdu (v „obrovské“ konkurenci asi pěti dalších spolužaček). Mára vyhrál „misáka“ a v závěru večera jsme už „šlapali zelí“ právě na závěrečnou píseň z mého milovaného filmu. Jeden z nejskvělejších zážitků mého dospívání. Byla jsem zamilovaná, hrdá a měla jsem pocit, že mi patří svět. Dnes se musím smát, když se dívám na fotky. Mám na sobě žíhané lesklé elasťáky, pruhované tričko ze stánku od vietnamců, na nohou barevné papuče.....Mára se nuceně tlemí do objektivu a evidentně to zdaleka neprožívá tak jako já (toho jsem si naštěstí tenkrát nevšimla).

Je mi ze smrti Whitney smutno. Jakmile nám umírají naše vzory z dětství a dospívání, dochází nám, jak my sami stárneme. Uvědomujeme si svou vlastní smrtelnost a to děsí. Možná právě proto mě její smrt zasáhla víc, než bych si sama kdy dokázala představit. Její skon je tak zvláštně patetický. Díky filmu Osobní strážce byla kdysi na vrcholu a nakonec ji její vlastní osobní strážce nachází mrtvou...........vlastně odešla stylově, jen trochu moc brzy.....