Jakpak se jmenuješ, autíčko?

Když jsem minulý týden sledovala ranní vysílání České televize, musela jsem se zastydět. Byl zde pán, který mluvil o nově vydaném kalendáři – „autáři“. Jsou tam jména všech aut, abychom věděli, kdy naši plechoví miláčkové slaví svátek.  A já musela zpytovat svědomí – patřím mezi těch 70 % krkavčích majitelů aut, kteří svého člena rodiny nijak nepojmenovali, případně používají trapné oslovení „auto“.

Zrovna já, takový emotivní člověk! Nikdy mě nenapadlo dát jméno vlastnímu vozu. A přitom pro mě tolik znamená! Vozí nás na nákupy do supermarketů, na pohotovost s nemocnými dětmi a občas (to miluju nejvíc) na srazy s kamarádkami. Kde bych byla bez svého vozu?.....Pravděpodobně nacpaná s kočárem a řvoucími dětmi v autobuse.

A tak jsem celý  týden usilovně přemýšlela, jak by se moje auto mohlo jmenovat. Napadlo mě třeba oslovení „kapitán Jack Sparrow“, ale na to je moje jízda málo elegantní a až takový zcestovalý námořník ten můj peciválek není. Na mysl mi přicházela spousta dalších jmen, která snad ani nestojí za zmínku, ale nějak jsem se zasekla u Johnyho Deppa. A jediné výstižné jméno, které by charakterizovalo mé auto a zároveň i naší společnou jízdu je „Střihoruký Edward“. Stejně neohrabaně se se mnou musí můj fordík cítit – každou chvíli mu mírně odřu zrcátka o vrata garáže, nebo se nevyhnu velké čouhající větvi. I když musím uznat, ten můj fordík svoje jizvičky umí hrdě nosit........a důležitý je přece výsledek...a my spolu vždycky do cíle dojeli – nikoho cestou neohrozili (a doufám, že ani moc nenaštvali).

Přiznávám se, občas svoje auto nechtěně trestám. Loni jsem ujela téměř dvacet kilometrů se zataženou ruční brzdou a celou dobu jsem si pochvalovala, jak mě moje chytré auto upozorňuje na mokrou vozovku velkým červeným vykřičníkem na palubovce (jen jsem se divila, co je to tak divně cítit).

Jednou jsem toho svého chudáčka nechala na dvě hodiny venku s otevřeným okénkem.....ale to, že sněžilo, nakonec nejvíc potrestalo mě. A také se to moje autíčko musí neustále stydět – tolik lidí na nás výsměšně civí, když parkuju. A fordík mi to sem tam krutě vrací...zpočátku našeho soužití  mě fakt dostal...ta spotřeba benzínu byla tristní. Podruhé schválně vycucal celou autobaterii a já to zjistila až poté, co jsem do auta nacpala dětskou autosedačku, řvoucí dceru s rohlíkem a dokonce i své obří těhotenské břicho...tenkrát jsem na něj byla opravdu hodně nas.....

Ale musím říct, že mám inteligentní auto. Tolik zvláštních ikonek na palubovce a těch páček....když jednou za čas potřebuju zapnout mlhovky, musím volat manželovi....za což se upřímně stydím. A nedej bože, když se rozhodnu otřít stěrači zadní okénko, to pak nechtěně vyzkouším veškeré funkce svého auta (což je jeden z důvodu, proč zmíněnou činnost podnikám někde v ústraní bez zvědavých očí veřejnosti).

Můj vůz na sebe může být pyšný, stále z něho mám velký respekt. Možná to mám po své mamince. Pořád mám v živé paměti, jak řídila našeho červeného wartburga a když se jí při jízdě zasekl plynový pedál, donutila nás s bratrem naskákat do příkopu s plačtivými výkřiky: „To bouchne, to bouchne.“ Snad podvědomě čekám od svého auta nějakou podobnou zradu. Pro upřesnění....auto tenkrát nevybouchlo.

Chybami se holt člověk učí, a tak se snažím být na své auto mnohem vlídnější. Někdy ho jen tak pohladím, když jdu kolem něj. Dceři už nedávám na cestu rohlík, abych toho svého fešáka neumazala. Když stojím na červenou, občas vyhodím rychlost, aby si fordík na chvilku odpočinul. Parkuji pouze tam, kde je dostatek místa a já mohla bez problému elegantně zajet na označené místo, aby si nepřipadal jako debil. A oslovuji ho něžně „Autíčko“. Možná jsem trochu neoriginální, ale co byste čekali od někoho, kdo se jmenuje Kateřina?