když nezkušený sedá za volant.......

Okolnosti mě donutily sednout po téměř deseti letech znovu za volant. A pánové a dámy, není to žádná legrace. Manžel mě uklidňoval: „Podívej se kolem sebe, vždyť řídí spoustu totálních idiotů, tak chytrá ženská jako ty to zvládne levou zadní.“

Pro jistotu jsem si zakoupila deset kondičních jízd. Pan instruktor byl velmi statečný, ale myslím, že občas měl vetší strach než já. Po každé jízdě jsem z auta vystupovala s propoceným tričkem. „A to bych měla v autě vozit dítě?“ Děsilo mě to, ale věděla jsem, že bez auta a navíc s dítětem to tady na vesnici prostě nejde.

Nalepila jsem si na auto velké „Z“ a ještě nálepku „dítě v autě“ a říkala jsem si, že až to ostatní řidiči uvidí spolu s mým vystrašeným obličejem za volantem, budou chápavější.  A většinou jsou. Jsem opatrný řidič, dodržuju povolené rychlosti a kvůli maximálnímu soustředění si radši ani nepouštím rádio (O nějakém telefonování nebo konzumování čehokoliv jsem ani neuvažovala).

Ze začátku mi to před semaforem občas „chcíplo“ nebo můj rozjezd nebyl tak rychlý jak by si ostatní řidiči představovali. Většina z nich byla celkem chápající, i když je mi jasné, co se jim honilo hlavou. („Proč ta blbka sedá za volant, když to neumí!“) Jeden pan řidič, který kvůli mému pomalému rozjezdu byl nucen vjet do vedlejšího pruhu asi zas tolik nechvátal, protože vedle mě přibrzdil a řval na mě cosi, co znělo jako: „Ty krávo nebeská“.  Já ho neslyšela, ale dalo se to celkem dobře odezírat z jeho rozzuřených rtů.

Teď už mi dává zabrat hlavně parkování. Vím jak manžel nadává na neohleduplné řidiče, kteří na vyznačeném parkovišti zabírají dvě parkovací místa najednou. Snažím se, ale musím myslet také na to, že z auta vyndavám i autosedačku s dítětem a na to je třeba nějaký ten volný prostor. A přiznám se, ne vždy jsem se svým parkováním spokojená. Jenže když vám vzadu řičí dítě a vy vidíte, že parkoviště je z půlky prázdné, tak radši chvátáte na nákup, abyste to měli co nejdřív za sebou.

Když jsem byla pouze chodcem, nadávala sem na řidiče – tedy na ty „zlobivé“, co jezdí příliš rychle, občas na to dupnou i když už padá červená nebo zastaví na přechodu a chodci jsou nuceni auto obcházet. Když řídím, nadávám pro změnu na chodce – tedy jen na ty „zlobivé“, co skočí do silnice kdekoliv a kdykoliv aniž by se pořádně rozhlédli, na ty nerozhodné, co na přechod vlítnou a vzápětí si to rozmyslí a vrací se zpět nebo na ty, kteří si myslí, že vždy a za všech okolností mají přednost.

Není to jednoduché, ale maximálně se snažím, jezdím bezpečně, s rozjezdy už problém nemám a už mě nechytá panická hrůza z většího provozu. Přesto mám pár rad, pro ty vyježděné řidiče, kteří nás - začínající profíky -  potkávají na silnicích. Prosím nebuďte na nás sprostí, my se nerozjíždíme schválně pomalu, abychom zdržovali. Pokud je semafor v kopci, prosím nebuďte nalepeni na zadek našeho auta (pro vaše vlastní bezpečí). A pánové, prosím zanechte těch řečí typu: „ Bože, ženská za volantem.“ (opět pro vaše vlastní bezpečí)