Což takhle zajít do posilovny?

Nikdy jsem nebyla vyznavač posiloven.  Do fitka jsem chodila buď na jógu, nebo si zaběhat na pás (a spíše sporadicky). O milovnících posilky jsem měla dost zkreslené představy ovlivněné obecnými předsudky. (Jako, že jsou tam jen svalnatí vygumovanci, co hekají, prohlíží si své vyboulené svaly v zrcadle a cpou se anaboliky.) Zrovna jsem žila své bohémské období a lidi, co chodili pravidelně cvičit a nedej bože se zabývali zdravou stravou, mi připadali jako mimozemšťané. Popravdě na svých tazích přes vinárny a hospody jsem moc takových nepotkala (nebo jsem je neviděla skrz cigaretový dým).

Názor jsem si z větší části poopravila až po porodu mé druhé dcery. Cvičit jsem začala z čiré nutnosti. Touha po pevnějším těle a hlavně neustálá bolest zad, mě donutily oslovit trenérku a vrhnout se do posilovny.  Začátky nebyly lehké, tělo bolelo, mozek se vzpíral, ale jsem „tvrďák“ a nerada něco opouštím…zkrátka nerada prohrávám. A tak se z pravidelného přemlouvání stal zvyk, ze zvyku potřeba a teď jsem ve fázi, kdy posilovnu miluju (zasvěcení chápou, ostatní věřte, že endorfiny fungují).

Trvalo mi půl roku, než jsem do posilovny vkročila bez trenérky po boku. Zapracoval stud, nízké sebevědomí a hlavně pocit, že na mě všichni budou zírat. Pomohla hudba. Narvala jsem si do uší sluchátka s „nakopávací“ hudbou (jsem milovnice tvrdšího žánru a při písničkách od Black Sabbath, Rush, Audioslave nebo White Stripes, se činky zvedají prakticky samy). Na sebevědomí pracuji každý den a začíná mi být úplně jedno, co si o mě kdo myslí (většinou si stejně nikdo nemyslí nic a každý se soustředí na vlastní tělo).

No a jak je to s těma „bobulovýma“ svaloušema? Sem tam se nějaký objeví, ale většinou do naší posilovny chodí normální kluci a muži, kteří mají vcelku pochopitelné cíle – udržet své tělo v kondici, nebo nabrat nějakou svalovou hmotu. Jsou tu i jedinci, kteří si sem chodí spíše poklábosit a probrat „mužský“ věci. (Nechápu – máme přece hospody, ne?) Přes zimu chodí běžci, co neradi chodí běhat v mrazu a okupují běžecký pás nebo cyklotrenažéry. Občas se tu zastaví mladí, hubeňoučcí jedinci, sportu neznalí a aktivně dosud nežijící (sexuálně ani jinak), s cílem zvýšit svou cenu na trhu mužských těl (někdy se daří, většinou se ukážou jen párkrát). Často potkávám i tělnaté chlapíky s pořádným bříškem (nejedná se o pekáč buchet, ale jednu pořádnou pivní bábovku), kteří sice umějí zamakat, ale jejich těla si drží stále stejnou "formu". (Že by chyba ve stravě?).

A proč mluvím hlavně o mužském rodě? No, holek do naší posilovny chodí poskrovnu. Ještě tak s trenérkou, ale samotné je potkávám zřídka. A když už potkám, tak si něco jen tak šolíchají v rohu s těmi nejlehčími činkami, co jsou k mání. Občas hupnou na nějaký stroj, párkrát něco zvednou, pak si  pár minut zašlapou na kole a bez jediné kapičky potu se valí do sprchy. Spočítala bych na prstech jedné ruky všechny dámy a slečny, které jsem za ty necelé dva roky potkala a které si s chutí daly pořádně do těla. Nechápu to, vždyť už je dávno známé, že bez speciální stravy a různých suplementů se z žádné ženy kulturistka nestane (na to nám zkrátka chybí testosteron)!  Možná je to ve větších městech jiné, nebo to ženy v posilovně zkrátka nebaví, anebo se možná stydí jako já na začátku.  Jsem optimista a věřím, že přijde doba, kdy běžně budou chodit do posilovny nejen ženy, ale třeba i starší ročníky (vždyť naši čeští důchodci by to tolik potřebovali). Ve své blízkosti neznám jediného člověka nad sedmdesát let, který by chodil na jógu, věnoval se silovému tréninku, nebo si třeba šel zatancovat zumbu). Momentálně nastavený kult mládí, výchova v minulém režimu, nerespektující přístup společnosti, to vše zanechává stopy.

Každopádně, až za čtyřicet let v posilovně uvidíte malou vrásčitou osobu sprintovat na pásu nebo provádět „mrtvý tah“ s pořádnou váhou (teď teprve má ten název správný grády), tak to budu já. Jen doufám, že nás tam takových bude víc, abychom se mohli pořádně motivovat. A pokud nemáte rádi posilku, tak nashle někde na běžeckém závodě, nebo třeba s dětmi na dětském hřišti (budu ten dřepující blázen u dětské skluzavky).