Jak je důležité mít svého koníčka.

Najděte si svého koníčka – to je rada všech psychologů na to, jak si udržet duševní zdraví a být v pohodě. Závidím všem, kteří jsou manuálně zruční a dokážou něco kreativně tvořit.  Kochám se úžasnými výrobky, které kamarádky vystavují na internetu. Někoho by to možná inspirovalo, ale já už vyzkoušela ledacos a když jsou obě ruce levé, těžko s tím něco naděláte.

Zkoušela jsem i opravdového koníčka (toho chlupatého s hřívou a dlouhýma nohama), ale skončilo to zlomeninou ramínka stydké kosti (do té doby jsem ani nevěda, že takovou kost v těle mám). Zpívání mi zakázali (prý to ostatním členům rodiny navozuje přímo fyzickou bolest). Když mě sousedka přemluvila na Zumbu, prožívala jsem snad největší ponížení v životě  (nikdy jsem si víc nepřipadala jako totální idiot). Se sportem to u mě vždycky byla bída, u výmyku jsem se trápila už coby desetiletá, roznožku jsem neskočila ani náznakem a při vybíjené jsem měla výborný talent maximálně na to, jak schytat co nejbolestivější ránu nejlépe někam do obličeje.

Maminka byla šikovná na ruční práce, tak jsem po jejím vzoru zkoušela plést. Hladce, pak obrace...pak vypadlo jedno oko, druhé oko a výsledek nikdy nevypadal jako cokoliv, co by se dalo použít jako módní doplněk a nevypadat jako trotl. Také nás maminka učila vyšívat, ale když jsem zjistila, že bratr je v téhle činnosti asi tak o 1000 procent lepší než já, vzdala jsem to.

Na hodinách rodinné výchovy nás učili vařit. Pro některé dívky to možná byla zábava, pro mě spíše muka. Po roce pedagogického snažení, jsem celkem dobře zvládla vše ohledně vajec. Uměla jsem je udělat naměkko (když jsem se snažila uvařit je natvrdo), natvrdo (když jsem je chtěla mít naměkko), zvládla jsem vaječnou pomazánku (vizuálně nic moc , ale chutnala) a dokázala jsem bravurně připravit obličejovou masku z vaječného bílku.

Čím víc jsem hledala něco, v čem bych vynikala, tím jsem byla zoufalejší. Až vlastní děti mě naučily, že věci se mají dělat pro radost, bez ohledu na výsledek. Těžko můžu být dobrá v ručních pracích, když je celý život nenávidím. Hned na druhém místě nesnáším týmové sporty, tak proč dobrovolně podstupovat příkoří, které jsem nedobrovolně podstupovala na základní škole.

A tak mi nakonec zůstalo běhání a to nejraději sama se sluchátky na uších, vypínám mozek, zapínám svaly a má duše se nachází v jiné „endorfinové“ dimenzi. Paradoxně miluju vaření. Vyšlo to sice z nutnosti, aby rodina neumřela hlady, ale začínám v tom nacházet čím dál větší zalíbení. (Miluju ten adrenalin: „Vyklopí se ta bábovka, nebo nevyklopí?“)

No a nakonec je tu tohle moje psaní. Všeobecně se tvrdí, že když něco neumíte, tak to buď učíte, točíte o tom filmy, nebo o tom alespoň píšete.

Stejně je mým tajným snem uplést si pěknou, teplou čepici na zimu (nebo alespoň šálu, ať si nestavim vzdušný zámky.)