Díky...Ozzy!

Stále jsem ještě v rockové euforii, ubitá endorfíny a naplněná neskutečnou Osbournovskou energií. Když matka dvou malých dětí vyrazí na pořádný rockový nářez.....zákonitě se o tom musí napsat, neb takových událostí není mnoho. A kromě nevšedního zážitku si odnáším ještě jedno pozitivum, mám dokonale zalehlé uši a nějaký ten pláč mých milovaných dětí mě nemůže rozházet.

Z počátku se mi na koncert příliš nechtělo, nejsem vyznavačem megalomanských akcí a hlavně pro mě bylo velkým zklamáním, že nakonec neuvidím milovaný Black Sabbath a celá akce je nahrazena  projektem  „Ozzy & Friends´“. Když jsem večer předala děti babičce a s manželem jsme nabrali směr 02 arena, pořád mnou cloumaly pochybnosti, jestli to celé zařizování hlídání, nervy kolem předávání dětí a zběsilé odstříkávání mléka ve čtyři ráno, bude mít smysl. A mělo, neuvěřitelný zážitek je na světě.

Předkapela nás naladila správným směrem, s údivem jsem sledovala vypracované bicepsy frontmana kapely i jeho neskutečné kytarové sólo. A pak to přišlo, na jeviště vstoupila osůbka, která přesně odpovídala mé představě o polednici (Malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!). Ozzy berličku sice neměl, ale na jeviště vplul svou typickou chůzí připomínající submisivní gejšu (tak, jak ho znám z přiblblé reality show „The Osbournes“). Jakmile ale vzal mikrofon, vychrstl se na nás příval neskutečné energie. Ozzyho charisma mě pohltilo během chvilky a bylo jasné, že všechny mé pochybnosti byly liché. Při písních „Mr. Crowley“ nebo „War Pigs“, se do rytmu vlnila celá řada našich sedadel, moje vlastní srdce a samozřejmě celý kotel před námi. Při závěrečné skladbě „Paranoid“ jsem se cítila jako bych za chvíli měla lítat po hale (bez požití jediné drogy, pokud nepočítám jedno vychlazené pivo v plastu).

Koncert byl dokonalý po všech stránkách. Estetickému hledisku hodně pomohl Tommy Clufetos. Nejenom že hrál na bicí jako Bůh, ale jeho obnažený vypracovaný hrudník a neskutečně bílý úsměv dal koncertu další rozměr (tady hlavně pro naší ženskou polovičku). Ozzy si neskutečně užíval osvěžování prvních řad sprškami vody z vodního děla i polévání skandujících polských fanoušků přímo z kbelíku, který mu čestný „doplňovač vody“ co chvíli doléval (sem tam museli vyměnit i mikrofon, který občas nekontrolovatelně zasáhl vodopád). Na závěr jsme vzpomněli i na Tonyho a v duchu mu všichni popřáli brzké uzdravení . Užili jsme si i skvělý výkon ostatních protagonistů, basa i kytara nás dostávaly do extáze a tak mohu za sebe prohlásit, pro mě zatím nejlepší kulturní zážitek roku 2012. (Snad budou děti hodné a babička ještě hodnější a znovu pohlídá, aby se něco podobného dalo brzo zopakovat.)

A co si z toho všeho odnesu já, maminka od dětí.....vyhazuju z auta CD s názvem „Když jde malý bobr spát“ a budu blahodárně působit na sluch svých ratolestí pořádnou rockovou klasikou.